Blog

„Móda je jazyk. Móda je hra. Móda je byznys. Móda je diktát. Je plná rozporů. Zahaluje i odhaluje. Vyvolává emoce, ale také vytváří bariéry. Dokáže být rebelská, ovšem přiklání se ke konformitě. Je líbivá, ale rovněž zneklidňující. Neustále se proměňuje, přitom směřuje k nadčasovosti.“

Takto začíná úvodní text k výstavě Móda vs umění v muzeu Kampa, kam jsme s kamarádkou a kolegyní designérkou Peťou Novotnou, se kterou sdílíme ateliér v Dejvicích, zavítali. Jako vždycky na poslední chvíli, protože výstava oficiálně končí 5. listopadu. Ale když už si to máme udělat hezké, tak nelze před výstavou vynechat blízkou Werichovu vilu a dát si zde kávu a jednu z dobrot od cukrářky Ivy Fabešové. Naladit se u kafíčka na správnou notu, probrat nějaké ty byznys plány, budoucí kolekce atak. To jsou naše sladké debaty posledních měsíců. Ale teď už vzhůru na výstavu!

V muzeu Kampa jsem již nějaký ten pátek nebyla, takže možná i proto jsme se hned po vstupu dovnitř ztratili. Milá paní kustodka nás však nasměrovala k pokladně, kde jsme si zakoupili lístky a mohli tak vplout do vzrušujícího světa módy a umění převážně 60. let minulého století. Právě toto období je v historii odívání důležitým milníkem a začátkem módní revoluce jako takové.

V životě jednotlivce má oblečení hned několik funkcí, ať už se jedná o tu nejzákladnější, tedy zahalit tělo a ochránit ho před chladem či jinými vlivy venkovního prostředí. Tak funkci estetickou, kterou asi všichni vnímáme velmi intenzivně každé ráno, když otevřeme šatní skříň. Za pomoci oblečení také můžeme měnit různé role, které jsou od nás vyžadovány společností. Často také vyjadřuje naši aktuální náladu. Móda má mnoho dalších funkcí, vždy však reflektuje ideály doby, ve které vznikla. Móda je tedy bez nadsázky tématem nás všech.

Muzeum Kampa nám nabízí netradičně koncipovanou výstavu, která ukazuje módní oděvy v jiném kabátě, než na jaký jsme zvyklí. Ukazuje módu jako hybatele sociálně-kulturními dějinami. Jednotlivé modely jsou zasazeny mezi umělecká díla soudobých výtvarníků, což dokresluje náladu v tehdejší společnosti. 

Jako první vcházíme do sálu s tradičními róbami s úzkými živůtky a robustními sukněmi od slavných módních domů jako jsou Dior, Coco Chanel, Paco Rabanne, Yves Saint-Laurent a další. Prototyp ženské krásy, symbol vyššího třídního postavení a řemeslného umu návrhářů. Každý jednotlivý model zkoumám zblízka ze všech stran, obdivuji řemeslnou stránku zpracování, krásné a kvalitní materiály. Příležitost prohlédnout si takové róby se vám nenaskytne každý den, že?

Pokračujeme dále a paleta okolo nás se postupně mění. Míjíme sukňový kostým s vysokými koženými kozačkami nad kolena, sukně se výrazně  zkracuje a silueta zjednodušuje. Na svět přichází minisukně! Zaujme mě blištivý model sestavený z malých metalických koleček pospojovaných kroužky od návrháře Paco Rabanne. Tento exponát je trefně pojmenován “šaty sestav si sama” a je k nim přiložena i krabička s kovovými kroužky a kleštičkami. Posouváme se dále a metalických modelů začíná přibývat v návaznosti na stylu disco. Potkáváme se se jmény jako jsou Oscar de la Renta, Elsa Schiaparelli, Serge Lepage či Vicky Tiel a loučíme se tak jejich modely s léty 70.tými.

Procházíme úzkou chodbou, za kterou nás přivítá výbuch geometrie a op-artu. Zelené linky na bílém hedvábném modelu od Jeana Patoua člení plochu a zároveň prodlužují siluetu. Při bližším pohledu si všímám, že barevná pole nejsou sešívaná, ale malovaná na podkladu, což mě překvapuje. Ikonické černé pravoúhlé linky a barevná pole Pieta Mondriana inspirovaly designéry z mnoha výtvarných odvětví. Není tak velkým překvapením, že je můžeme zahlédnou i na oděvu v podání designéra Yevese Saint-Laurenta.

Za dalším rohem se dostáváme do světa inspirovaného vojenskými uniformami. Modely tak disponují dvouřadími s knoflíky, mají zkrácenou délku a zaujmou velkými jednobarevnými plochami sytých barev. Na oděvu se začínají objevovat loga jednotlivých módních domů. Uniformy pronikly i do pop-music, kde se staly oblíbeným outfitem mnoha performistů jako byli Jimi Hendrix, John Lennon nebo Freddie Mercury. Kůže je všudypřítomná.

Nechybí samozřejmě ani ukázky z období pop-artu, kde hrají prym šaty z pytle od brambor hlásající, že žena může být krásná v čemkoliv, či papírové šaty s ikonickou plechovkou  Campbelovy polévky od Andyho Warhola.

Výstava má opravdu široký záběr, takže nacházíme i kousky jako lesklé kombinézy inspirované cestou do vesmíru, nemalou část zabírá i významné hnutí hippies se svými květinovými vzory a volnými siluetami. 

Závěr výstavy se pak věnuje zakladatelce muzea Medě Mládkové a jejímu osobitému stylu nejen v oblékání.

Výstava také částečně proniká do stálé expozice muzea, kde nalezneme zasazeny dobové šaty mezi jednotlivými obrazy. Můžeme si tak představovat, v čem se tehdejší šlechta promenádovala mezi díly Františka Kupky.

A to je konec výstavy. Odcházíme z muzea Kampa, naplněny inpsiprací a touhou tvořit něco krásného. V hlavě se mi honí spousta myšlenek. Jako třeba, jaký odkaz v módě bude mít naše doba? Co myslíte…